Zuzančin ňůsletr #2: Ženy sobě

Nejsem feministka ani sufražetka. Barvotiskové obálky typicky ženské literatury mě spolehlivě, i když někdy třeba i ke škodě věci odradí. Dnes nabízím ženskou všehochuť bravurnosti, lehké pokleslosti, vtipu i napětí. Chlapi se raději obloukem vyhnou.

Světlé dny (Zsuzsa - čtěte prosím Žuža - Bánková): Vezměte Německo 60. let, cirkusové pozadí, dvě hrsti poetiky (čerstvé, nikoliv sušené!), po třech dětech, matkách a otcích - přesně v tomto pořadí, okořeňte trochou tajemství a špetičkou Říma. Chutná výtečně, hlavně v posteli po ránu pro dobrou náladu a před usnutím na dobré sny. Už přemítám, jaký by to byl krásný film. Samozřejmě evropský.

Jak ty mně, tak já tobě (Ellen Bergová): Abiturientská klasika napsaná s vtipem. Tři kámošky se sejdou po čtvrtstoletí, něco popijí, dokonce se i najedí, obrousí hrany mezi marketingovým, politickým a hospodyňkovským vnímáním světa a začnou spřádat plány, z nichž nevystřízliví. Naopak popustí ventilky a na povrch vyplouvá pravda. Jejich chlapi to mají spočítané a nemusí vždy téct krev, aby pomsta chutnala. Mezi klasiky se to nezařadí, ale jako pozdně holčičí (rozuměj od pětatřiceti nahoru) oddychovka na dovolenou jako stvořená. Asi jako Úterní ženy a jejich pokračování.

Úterní ženy, Sedm dní bez, Úterní mezi bylinami a řepou (Monika Peetzová): Pohodové a vcelku inteligentní ženské čtení o pětici kámošek, které se daly dohromady na kurzu francouzštiny a od té doby se vždy jedno úterý v měsíci scházejí v hospodě. V jednotlivých dílech různé eskapády. Třeba Sedm dní bez je naroubované na moderní očistu těla i duše s téměř detektivním podbarvením a šmrncnuté zjednodušeným hledáním kořenů. Kvalita sice sestupná, ale neurazí.

Žluté oči krokodýlů, Pomalý valčík želviček, Veverky z Central Parku bývají v pondělí smutné (Katherine Pancolová): Hodila jsem si do batohu hlavně kvůli názvům a poměrně střízlivé obálce. Rozjezd vcelku nadějný, úroveň opět sestupná (až  na výjimky jako u většiny vícedílných počinů), snaha všechno vysvětlit urputná a vítězství dobra nad zlem z říše pohádek. Nicméně pořád to dle mého patří k tomu lepšímu, co je z ryze ženské literatury k mání. Netřeba číst hned po sobě, prostě až bude nálada a chlapi někde v hospodě.

Vypravěčka (Jodi Picoultová): Příběh nácka skrývajícího se v Americe coby všemi milovaný penzista v konfrontaci s vyprávěním židovské baběnky o Osvětimi zní skoro jako literární klišé. Ne tak, umí-li to autorka zaobalit do trochy podivínství, jizev zjevných i neviditelných, které ovšem bolí o to víc. Skoro se mi v souvislosti s místy drastickými detaily příčí napsat, že to bylo pěkné počtení. Ale bylo. A poučení taky. Fakt bychom na některé věci neměli zapomínat, a ti co přijdou po nás taky ne (teď jsem drobet za učitelku, já vím...). A ještě - nebuďte jako já a nesázejte se sami se sebou, jestli přijdete na správné rozuzlení. Přišla jsem. Škoda...